DOSUD NEPUBLIKOVANÝ ROZHOVOR

Jak ses k fashionblogingu dostala?
Byly to hlasy v mojí hlavě, které neustále říkaly: "Bloguj, nezbedníče, sic každý den tě ztrestáme třemi ranami dubovou holí do šedé kůry mozkové a stolice tvá bude nepravidelná a též nepravidelných tvarů bude mít a její konání se tak stane nedokonavým dějem." Byl v tom zkrátka jakýsi vyšší princip.

Proč bych si neměla myslet, že jsi vlastně takové bezplatné PR módních značek?
Otázkou je, zda-li by "nechat si za to platit" znamenalo cítit se amorálně a zneužitě, a změnila-li by se tím chuť pohankové kaše z nechutné na stravitelnou.

Považuješ to, co děláš, za konzumní, spotřebitelské nebo je v tom pro tebe úplně jiný rozměr?
Vše, co konzumuji, spotřebuji do tří dnů od otevření, neurčí-li můj osobní lékař jinak.

Čeho chceš fashionblogingem dosáhnout? Máš cíle nebo to děláš jen pro radost z procesu?
Dovolím si parafrázovat starého dobrého Reného:  "Bloguji, tedy jsem." Mé záměry jsou čistě sobecké. Mé cíle jsou zásadně nedosažitelné. Jakékoli třídění hrachu a čočky je irelevantní. Pustit televizi červeným knoflíkem je zhola nemožné. Tvrdit, že neusiluji o světový mír, by bylo infantilní.

Jak bys charakterizovala komunitu fashionbloggerů? Co vás spojuje, čím se lišíte? Potkáváte se vůbec jako komunita, cítíte se jí být?
Není ani tak podstatné, čím se lišíme od zbytku zbytečné společnosti, ale především čím se lišíme od zatuchlého froté ručníku, považovaného za luxusní župan v mandlovém těstíčku. To, co nás spojuje, je touha po neutuchající slávě, která stejně zajde s posledním sandálem doplněným vlněnou ponožkou. 
Komunitou jsme jen do té doby, než někdo prohlásí, že ve výprodeji mají poslední kamaše, o které nikdo nemá zájem.

[Rozhovor: Alina Shupikova]